Osadu Koporeč asi nejvíce proslavil sedlák Wenzel Gallin, kterému se podařilo vyšlechtit hrušeň – pozdní zimní máslovku. Ta potom dostala název podle osady – koprčka.
Gallin, který v Koporeči žil v letech 1722 - 1802, nejdříve hospodařil na dvoře svého otce, po kterém celé hospodářství převzal v roce 1746. To pak v roce 1778 předal svému synovi a věnoval se zejména šlechtění hrušní. Podařilo se mu vypěstovat odrůdu pozdní zimní máslovky, která následně zlidověla právě pod názvem koprčka.
Zvláštnost této odrůdy spočívá hlavně v tom, že se sklízí v době, kdy jsou plody ještě tvrdé a při ochutnání se netěší dobré chuti. Je proto potřeba je řádně uskladnit, nejlépe do sklepa, kde dozrají, změknou a zežloutnou a teprve potom je doceněna jejich výborná chuť.
Gallin, kterému byl v červenci 1936 na návsi odhalen pomník s pamětní deskou, přivezl semena, z nichž potom vyšlechtil zmíněnou odrůdu hrušně, z Postoloprt. Pěstitel známé hrušně žil v č. p. 10, před kterým ještě na konci 19. století stála původní koprčka. Na pomníku chybí pamětní deska od roku 1945, kdy byla buď zničena nebo odcizena. Bohužel se dodnes nepodařilo zjistit text, který na ní byl a který by se tak dal použít na případnou repliku.
Slávu samotné hrušně například dokresluje i skutečnost, že v jednom ze starších čísel, dnes již dvouměsíčníku Brüxer Heimat Zeitung, kde má rubriku pro bývalé koporečské občany na starosti Hanni Merita používající též jako druhé příjmení Gallin, byla otištěna báseň Koppertscher Birnen.
Převzato z článku v DM - autor: Edvard D. Beneš
Jos. W i t t m a n n , Hadamar
Tento pomologický příběh z Čech pojednává o pra-předchůdci známého druhu hrušky „Liegelova zimní máslovka“.
Existence tohoto stromu byla zjištěna již v roce 1785 v obci Koporeč. Tato obec se nachází uprostřed cesty mezi uhelným městem Most a městem chmele Žatec (Severní Čechy). Podle obecní tradice potvrzené dosud žijícími pamětníky, se dříve tento strom nacházel uprostřed zahrady „Gallinského selského statku“. Gallinové (nebo Galinští) byli přičinliví a prozíraví statkáři a zahradníci, jejichž předkové se ve zdejší žatecko-mostecké oblasti usadili před více než 300 roky a hlásili se k německé národnosti.
Vynikající kvalita plodů nebyla hned zpočátku rozpoznána. Ve zralém stavu sice byly velké a krásné, nejprve ale příliš tvrdé, bez šťávy a fádní. Proto se využívaly pouze jako krmivo pro dobytek. Pak jednu služebnou v domácnosti napadlo uchovat několik hrušek ve své ložnici pod senem. Na podzim objevila jejich krásné zabarvení do žluta, máslovou měkkost, šťavnatost a aromatickou chuť plodů.
Poté se tento druh rychle rozšířil do okolí a tak získala hrušeň své jméno a svou pověst zejména v severozápadních Čechách. Ještě v sedmdesátých letech byl tento prastarý strom zajímavým výletním cílem škol a studentů a jejich učitelů.
Zhruba na počátku osmdesátých let si chtěla jedna delegace německého krušnohorského spolku strom prohlédnout a umístit na něj pamětní desku. Ale bylo již pozdě. Strom již podlehl svému stáří, na svém místě již nebyl.
V roce 1900 navštívil Prof. dvorní rada Dr. Mocker – odborník pro lesní hospodářství, syn statkářů z Koporeče a v dané době žijící v Innsbrucku, Světovou výstavu v Paříži. K jeho radostnému překvapení tam v oddělení ovoce objevil také stánek „Koporečské hrušně“ z jeho vlasti. Byla zde nazývána svým správným názvem „Koporečská hrušeň“. Název „Lieglova zimní máslovka“ jí byl totiž přisouzen až později, pravděpodobně na počest známého pomologa Liegela. V obchodě s ovocem si však hruška zachovala svůj název původní. Všechny v Čechách existující, různé a hovorově pozměněné názvy jasně poukazují na název obce „Koporeč“: „Gubisch“, „Gupetrscher (=? Guporečská?), „Kubatschs“, tu a onde také „Postelberger“ a „Nemelkauer“ = „Nemilkovská“.
„Koporečská hruška“ má vynikající kvalitu; nejen díky své vynikající chuti, nýbrž také díky její trvanlivosti a možnosti přepravovat. Až do března ji lze dobře uchovat.
Z ústeckého přístavu na Labi putovala každoročně velká množství tohoto ovoce do Německa a do severských zemí. V Petrohradě (dnešním Leningradě) se tyto hrušky balily do hedvábného papíru, v obchodech se prodávaly po jednotlivých kusech a draho. Tak hrála tato hruška úlohu severozápadočeského pomeranče a jako žádané exportní zboží se stala významným hospodářským faktorem pro ovocnářství a obchod na severozápadě Čech.
Ve snaze uchovat příběh této hrušně, z vlastenectví a vděčnosti se obyvatelé Koporeče rozhodli vytvořit pamětní kámen hrušni a jejímu sadaři, který byl odhalen v roce 1936 za hojné a radostné účasti obyvatel města Mostu a jeho okolí.
Krátce poté, u příležitosti novostavby a vysvěcení hezké obecní kaple věnované slavnosti „panny Marie“, vytvořil jeden pražský umělec k tomuto tématu obraz na oltář. Za motiv si také zvolil příběh hrušně. Obraz znázorňuje Pannu Marii s Jezulátkem stojící pod plody ověšenou hrušní. V pozadí lze spatřit obec Koporeč.
Přímý potomek statkářů a ovocnářů Gallinských žije dnes v Eddersheimu u Frankfurtu nad Mohanem. Jeho již před válkou tam žijící švagrová, která se ujala svých příbuzných po jejich odsunu z Čech, již dříve přivezla štěpy hrušně z původní vlasti k naroubování na dva stromy. Výnosy jsou uspokojivé, ale jsou stížnosti na to, že druh napadá houbovité onemocnění „Schorfanfälligkeit“. Také v blízkosti obce Niederbrechen (okres Limburg) se nachází jeden strom.
Bronzová tabulka umístěná na pamětním kameni byla podle důvěryhodných pramenů po odsunu Němců z Čech odstraněna. Byl na ní uveden následující nápis:
„Prvnímu pěstiteli Wenzelovi (Václavu) Gallinovi (1722 – 1802)
koporečské hrušně, která se odsud rozšířila do všech krajů.
S vděkem obec Koporeč“.
Článek o koporečské hrušni v deníku MF Dnes ze dne 26.4.2010
"Slavné značky Ústeckého kraje"